Povídky

Tři příběhy

První

Je pozdní odpoledne na konci června. Těžké, upocené, nedýchatelné vedro před bouřkou. Na dlažbu začínají dopadat první velké kapky, rozstřikují se a z roztřepených tmavých skvrn vznikají zvláštní obrazce. Ulicí pospíchá asi tak čtyřicetiletá žena, s obavou v očích vzhlédne k olověným mrakům. Rozhodne se schovat do nejbližšího podloubí, její pohled přitáhne vchod do galerie. Září u něj červenobílý plakát a zve na nově otevřenou výstavu. Proč ne, řekne si v duchu a za chvíli se už prochází mezi obrazy. Myšlenky jí však neustále odlétají jinam, nesoustředí se. Až náhle... Středně velké plátno, šedorůžový nádech louky, uprostřed lavička, vedle ní obrys ležící nahé dívky, částečně zahalené šedým kusem látky a vzadu starý dům... to místo jí připadá známé, ačkoli ví, že obraz vidí poprvé. Vroste před ním do podlahy, souzní s melancholickou atmosférou, nedokáže odtrhnout oči. Setrvá tak dlouhé minuty. Konečně se probere a její rty přeslabikují název na štítku. Šedorůžové svítání. S těmi slovy si do paměti uloží i jméno malíře.
Uplyne šest let... Čas od času si na melancholické plátno vzpomene. Jednoho dne se dočte o přípravě nové výstavy, tentokrát zaměřené pouze na tvorbu onoho malíře. Rozhodne se zajít na vernisáž. Po jejím skončení obchází galerii, nevynechá jediný obraz. Šedorůžové svítání tu chybí. Umělec je prošedivělý muž s mohutným knírem. Hemží se to kolem něj lidmi, až žena ztrácí naději, že zůstane na chvíli sám. Přece jen se jí nakonec podaří s ním promluvit, zeptat se na obraz, který jí kdysi učaroval.
„No... myslím, že jsem ho někdy před rokem, možná už před dvěma prodal. Ale můžu vám nabídnout něco podobného,“ natáhne se ke stolku za sebou pro katalog a zalistuje jím. Po chvíli narazí na soubor krajinek z Povydří. Poklepe na jednu z nich a natočí snímek k ženě.
„Co tenhle?“
„Ne, díky,“ zamumlá ona a netají své zklamání, „už vás nebudu zdržovat.“

Přejde další rok. Jednoho dne se žena vrací ze služební cesty, na pozdní oběd se zastaví v ošuntělém penzionu na okraji malé šumavské vesnice. Na stěnách restaurace visí zarámované černobílé fotografie. Při polévce si prohlíží ty nejbližší, pak dojí a zabloudí očima k nejvzdálenější. Překvapením strne. Vzápětí vyrazí podívat se zblízka. Na snímku je louka se starým domem v pozadí. Právě podle domu to místo z obrazu poznává. Jen schoulená dívčí postava s lavičkou chybí, pomyslí si.
Při placení se zeptá číšníka, jestli by fotografie na stěnách nebyly na prodej. Tedy konkrétně ta poslední v rohu. Dočká se udiveného zakroucení hlavou.
„To si můžete vyblejsknout i sama, známej majitele to fotil tady po okolí.“
„A neukázal byste mi, kudy se dostanu na támhletu louku?“
„Já? To ne... ale třeba bude vědět hajnej... ten to tady má prochozený křížem krážem.“
Žena se zadívá směrem, kterým sedí plešatý muž v zeleném. Vypadá, že ho nezajímá nic než pivo před ním. Žena váhá, nakonec se však osmělí, osloví neznámého, vysvětlí mu, proč se na louku z fotky ptá. Nejdřív jí připadá, že ji muž vůbec nevnímá, ale ten se po chvíli zvedne a jde si snímek prohlédnout. Zpátky ke stolu dojde mlčky, rázně dopije pivo a položí na ubrus peníze.
„Ukážu vám to, stejně jedu kolem... máte auto?“
Žena přikývne, horlivě děkuje, ale hajný mávne rukou, je už na odchodu.
Vyjedou, cesta lesem je hrbolatá, je nutné se soustředit na jízdu, vyhýbat se výmolům. Náhle začne prosvítat mezi vzrostlými smrky čím dál víc světla. Dodávka hajného zabrzdí. I žena zastaví a vyleze z vozu. Muž stáhne okénko:
„Tímhle směrem,“ ukazuje kamsi za stromy, „je louka a na ní zhruba uprostřed ten barák, už hodně sešel, nikdo se o něj nestará.“
Sotva dodávka odjede, žena vyrazí řídkým lesem, místy běží, jako by se nemohla dočkat, až se před ní vyloupne louka v celé kráse. Když se ocitne na jejím okraji, slunce je ještě vysoko. Vydá se ke vzdálenému stavení. Hajný měl pravdu, uvědomí si, na obraze i na fotce vypadal dům zachovaleji. Tenhle má vyvrácené okenice, střecha se mu rozpadá, místo zahrady jen samé kopřivy.
Sedne si na zpustlé zápraží, rozhlédne se kolem. Zažívá nesourodou směs pocitů. Radost, že neuvěřitelnou náhodou našla místo z obrazu, zklamání, že to, co před ním tenkrát cítila, se tady nekoná. Ačkoli kdo ví, jestli to bylo skutečně malovaný tady, napadne ji. Co třeba ta lavička, která chybí? Domyslel si ji malíř nebo tu kdysi byla?... Přistihne se, že jednoduše chce věřit, že se ocitla na správném místě. A tak sedí a nechá myšlenky toulat, kam si zamanou, užívá si nádherné ticho a samotu. Hodiny plynou. Ochladí se, slunce se právě schovává za les.
Rozhodne se pro cestu zpátky. Přejde travnatý porost a než vstoupí znovu do lesa, naposled se ohlédne za sebe... Užasle zamrká. Louka s domem a lavičkou, vedle které se choulí zpola zakrytá dívka, se právě noří do šedorůžového soumraku.
Žena jménem Bára se zachvěje.

Druhý

Třetí

O dva měsíce později – sychravý říjnový pátek. Bára přibrzdí a zaparkuje auto před dvoupatrovým činžákem, ve kterém bydlí Anna. Neohlásila se předem jako obvykle, zkusí kamarádku překvapit. Ví totiž, že by se nejspíš neudržela a všechno by jí řekla už do telefonu. Takhle to bude lepší – potřebuje s ní mluvit z očí do očí. Bere Annu jako starší sestru, hodně na její názor dá. Vystoupí z auta, upraví si sukni a přitáhne sako k tělu. Na začátek podzimu je docela chladno, pomyslí si.
Jaromír zamkne dveře bytu a sejde schody z prvního patra. Vstoupí do dlouhé chodby vedoucí k proskleným domovním dveřím a zahlédne jimi černovlasou ženu, která právě vystoupila z auta. Zná ji od vidění, občas chodívá za tou paní z přízemí. Jenže právě ta předevčírem zemřela. Dívá se, jak si černovláska přihladila sukni a přitáhla k tělu manšestrové sako. Nejspíš to neví, prolétne mu hlavou, jasně... určitě to neví, to by sem přece nešla.
Bára se vytáhne na špičky a zaťuká smluvený signál na jedno z oken v přízemí. Chvíli čeká, záclona za oknem se však nepohne. Vydá se ke zvonkům, chystá se stisknout tlačítko s Aninným jménem, vtom si všimne přicházející postavy. Dveře se otevřou.
„Dobrý den,“ řekne prošedivělý muž, kterého Bára zná od vidění, „k paní se nedozvoníte.“
Přísnost v očích mu potahuje blanka soucitu.
„Zemřela předevčírem, po poledni,“ pronese pomalu a dodá, „srdce... měla něco se srdcem, to asi víte. Záchranka tu byla během pár minut, jenže... ji už neoživili.“
Bára oněmí. To přece není možný, dere se jí na jazyk, vždyť jsem s ní ještě v pondělí mluvila, plánovaly jsme, že v neděli vyrazíme do kina. Nahlas neřekne nic. Věty zůstávají uvězněné v krku. Opře se o zeď za sebou. Cítí, jak jí do zad proniká chlad. Nic jiného nevnímá, jen ten studený dotyk omítky za sebou. Z většiny slov, kterými muž sděluje další podrobnosti, se stávají bezobsažné zvuky.
Jaromíra překvapí, jak žena zbledla, vyčítá si svou neomalenost.
„Nechcete trochu vody nebo kapku alkoholu?“ zeptá se, „měla byste si chvíli sednout... můžete ke mně – bydlím v patře.“
Bára kývne, bezmyšlenkovitě přijme nabídku a následuje muže. Možná má strach vrátit se zpátky do auta, být sama se svými pocity, se zmatkem smíšeným s bolestí ze ztráty blízké duše, se zmatkem, že Annu už nikdy neuvidí. Že jí už neřekne, jak se dnes u soudu stala během tři čtvrtě hodiny rozvedenou ženou, jakým způsobem smazal bývalý muž dvacet let jejich společného života.
Schody vyjde jako ve snu. Jaromír odemyká dveře svého bytu, zve ji posunkem dál. Teprve teď se Bára zarazí, diví se v duchu, proč nešla rovnou k autu, co tady vlastně hledá. Její mozek se probere z útlumu, vzpomene si, že muže vedle sebe zná hlavně z parku – občas se u nich zastavil a prohodil pár vět, když Bára s Annou hlídaly kočárek s Aninniným prvním vnoučkem.
Něco ji přinutí překročit práh, vejít dovnitř a nechat ho, aby jí donesl sklenici s vodou.
„Sedněte si... třeba semhle,“ ukáže Jaromír na židli u stolku přiraženého ke zdi.
Bára mu očima poděkuje. Za okamžik před ni postaví sklenici a ona ji uchopí prsty, ale pak ji dlouho bezradně svírá, než se konečně napije. Bledost z tváře jí nemizí, Jaromír proto nalije do dvou sklenek trochu koňaku. Sedne si proti ní, přisune před ni číšku s alkoholem. Napijou se. Pozoruje chvění ženiných řas, patrně nebude dlouho trvat, pomyslí si, a ona se rozpláče. Pod jeho upřeným pohledem zvedne žena oči od desky stolu. Jsou suché. Přelétne jimi po pokoji. Jaromír je v rozpacích, teprve teď mu dojde, že tu má nepořádek. Chce se omluvit, jenže vtom si všimne, že žena strnula údivem.
Bára přeruší úvahy o Anně, přeruší myšlenky na rozvod a na nadcházející samotu – vynoří se z toho zmatečného stavu, ve kterém se sem dostala. Způsobí to obraz na protější stěně. Středně velké plátno, uprostřed louky v oparu lavička, vedle ní obrys ležící nahé dívky, částečně zahalené kusem látky a vzadu starý dům. Šedorůžové svítání.
To není možný, chce se jí vykřiknout během několika minut už podruhé, ale uvědomí si nepatřičnost situace, a tak své překvapení potlačí. Jaromír sleduje směr jejího pohledu.
„Líbí se vám? Mé ženě se taky líbil, koupil jsem jí ho před léty k výročí svatby,“ řekne a na okamžik se odmlčí. „Když loni v lednu zemřela, leccos jsem tu v bytě předělal, abych zaměstnal hlavu... ale ten obraz jsem nechal na místě,“ uzavře s ostychem, nechce zabřednout do přílišných důvěrností.
„Já ho znám,“ pronese konečně Bára.
Muž trpělivě čeká na objasnění. Odpovědi se dočká po chvíli, úplně porozumí až po několika měsících – na jaře následujícího roku. Od zvláštního a náhodného setkání u domovních dveří se totiž začnou vídat pravidelně. Může za to Jaromír, kterému se v Bářině přítomnosti líbí čím dál víc. A tak klíčí ve dvou osamělých duších porozumění.
Začátkem května se domluví, že si spolu vyjedou ven z města. Bára mu chce ukázat místo, kde Šedorůžové svítání patrně vznikalo. Vypráví mu o svých rozporuplných pocitech, které na louce zažívala. Od té doby tam nebyla.
V den výletu není o překvapení nouze. Kdysi ošuntělý penzion na okraji malé šumavské vesnice se skví novou omítkou a vymalovaným jelenem ve štítu. Taky reklamní poutač je větší než tehdy, pomyslí si Bára, a hřiště pro minigolf tu rozhodně nestálo.
Zaparkujou před vchodem do restaurace a vejdou dovnitř. Ty tam jsou někdejší fotografie na stěnách, prostor je předělaný do selského stylu. V dekoraci z různě poskládané a zřasněné pytloviny jsou umně uchycené staré zemědělské nástroje. Po obědě vyrazí dál. Cestu lesem Bára poznává, pochvaluje si, že se jede líp než kdysi, bývalé výmoly jsou zasypané štěrkem. Teď by měl přijít úsek, kde začne prosvítat nedaleká louka.
„Proboha... ne!“ zhrozí se Bára, když se za zatáčkou vynoří zplanýrované území, které teď obývají žlutooranžové bagry a mobilní buňky stavbařů. Za chvíli se od dělníků dozví, že do dvou let tu má vyrůst hotelový komplex. Smutně se vrátí k autu. Už tady nechce strávit ani minutu.
Cesta zpátky uteče, do města se vrátí dřív, než čekali. Jaromírovi se domů nechce, nikdo ho nečeká, a tak se rozhodne ještě trochu projít – tělo má od sezení v autě ztuhlé. Přemluví Báru, aby šla s ním. Procházejí se nedalekým parkem, dorazí až k jezírku. Muž si přitom vzpomene na kluka, který s ním loňské léto krmil ryby a chtěl slyšet, jak Akio a Isao přišli ke svým jménům.
„Povíš mi to taky?“ zeptá se Bára.
Jaromír přikývne. Během vyprávění dojdou k místu, kde je jezírko nejhlubší.
„Hele... tady se občas schovávají, když budem potichu, třeba je uvidíme,“ ukazuje muž na tmavou hladinu.
Oba se zastaví a vyčkávají. Kolem proplují plotice, ale kapři nikde. Po chvíli se muž se ženou vydají po břehu dál – až k můstku, který spojuje park s prostorem zahradní kavárny. Jezírko se tu zužuje do kanálu, a ten ho spojuje s řekou. Opřou se o zábradlí a pozorují, jak voda u ústí kanálu zrychluje svůj tok.
I přes nepovedený výlet cítí Jaromír z prožitého dne radost. Zároveň však i rozpaky. Poslední týdny sbírá odvahu – čeká, až přijde pravá chvíle. Má strach, že ji nepozná. Má strach, že nepřijde vůbec. Hlavně má strach z možného odmítnutí.
Akio a Isao sledují dvojici lidí z úkrytu v rákosí. I oni čekají na svou chvíli – až muž jako obvykle vytáhne z kapsy sáček se zrním a oni vyrazí střemhlav k hladině. Jenže teď se mužova dlaň plaše posune po zábradlí k ruce ženy vedle něj. Zlehka ji uchopí a stiskne. Drobná ženská ruka mu stisk oplatí. S propletenými prsty sejdou lidé z můstku na druhou stranu.
Odvážný Isao vyrazí ze skrýše ven. Zakrouží kolem ústí kanálu a riskantním manévrem se dostane přes kritické místo. Jeho bíločerné šupiny se zatřpytí pod hladinou právě v okamžiku, kdy se Jaromír otočí zpátky. Vzápětí se Isao vymrští nad vodu, prolétne vzduchem jako šíp a zmizí v hlubině.
Překonat strach opravdu vyžaduje odvahu. A jenom ten, kdo se odváží jít dál, se dozví, kam až se dá dojít...

Suchej flek

Má už věk na to, aby věděla, co je láska. Kdysi poprvý se jí třásla kolena, potily ruce, žaludek měla na vodě. To, co teď cítí s ním, je… tak trochu jiný. Chtěla by v duchu poskládat dohromady, proč po něm touží. Ale vychází jí jenom, co si nedovede představit. Nedovede si představit, že by ho neznala. Že by se s ním nevídala. Že by ji nehladil, nehnětl, nešimral. Že by si s ní nepovídal. Že by se k němu netulila, že by ho neprovokovala…
Leží vedle ní a myslí na jedno. Jak je ten svinskej život nespravedlivej. Takže jsem vodepsanej, prolítne mu hlavou. Kdyby to nebylo podruhý… sakra, kdyby to šlo aspoň předtím… tak by… no, jo… ve třiceti… ale je mi vo dvacet víc. Do prdele…Přece nebudu vodteď brát pilule…

Má už věk na to, aby věděla, jak vypadá láska. A aby taky věděla, jak vypadá nepodařenej sex. Markýrování, křečovitý přehrávání, jednoduše přetvářka. To, co se mezi nima před chvílí odehrálo, připomínalo špatný scény z pornofilmu. Přistihne se, že jí to nevadí. Opravdu najednou zjišťuje, že jí to fakt… ale fakt vůbec nevadí.

Leží vedle ní a těší se, jak si zejtra po ránu půjde zaběhat. Dá si do těla, vyšťaví se do kopce ke trati, pak poběží alejí a možná bude mít štěstí. Třeba zase narazí na tu hubenou blonďatou holku, která tam chodí venčit psa… Třeba bych se s ní moh zastavit dýl, uvažuje a rukou mechanicky přejíždí po hladký kůži ženskýho těla vedle sebe. Těla, kterýho se dotýká a myslí přitom na jiný.

Má už věk na to, aby věděla, že láska dokáže bolet. Ne tak, jak ji před chvílí zabolelo v podbřišku. Ne tak, jak jí občas zabolí, když se jeho prsty na cestě kolem jejích hnědorůžových bradavek v jednom místě zadrhnou, znejistí a na okamžik zarazí, aby se potom pomalu vydaly dál. A ne tak, jako když se konec jeho ukazováčku zastaví na svý okružní pouti, aby stiskl to místo.

Leží vedle ní a hlavou mu prolítne, že ji nemiluje. No, možná přece jenom… trochu… ale rozhodně ne tak jako za mlada miloval Alenu, nebo tak jako kdysi Zdenu, natož tak jako předloni Kristýnu. Jo, je pravda, že… se jí rád dotýká, přestože ho ty dotyky nevzruší, rád ji hladí, přestože to v něm nevyvolává žádnej zběsilej chtíč. Pozoruje, jak se jí tělo laskáním napíná, jak se jí mění hlas.

Má už věk na to, aby věděla, že lásku by nikdy neodmítla. Ale co je tohle? Sténá, lapá po dechu a vykřikuje. Touží, aby jeho prsty nepřestávaly. Ví, že by se teď měla soustředit, že už to brzy přijde. Že by se měla připravit, aby hned zkraje zachytila ty prchavý drobný záškuby, který se jí pak rozlijou celým tělem jako vlna tepla. Jenomže najednou se blízkost vrcholu začne rozplývat v nedohlednu, šance na uvolnění mizí. Se ztuhlejma vnitřnostma si uvědomí, že na střešní okno nad nima začínaj dopadat první déšťový kapky. Netrvá ani pár vteřin a spustí se prudkej jarní déšť.

Leží vedle ní a přemejšlí, jestli dospěla k vrcholu. Chvíli se mu zdálo, že jo, ale pak tak najednou ztichla, že ho znejistěla. Nechce se jí ptát, nerad o tom mluví. Takže se rozhodne počkat, co řekne sama. Ale ona mlčí a pozoruje bubnující vodopád na okenním skle. A tak se i on přizvedne na loktech a dívá se na rychle se měnící čůrky vody… Obtékají drobný nečistoty, z tenkých pramínků se stávají silnější a ty rychle sjíždí dolů. Sleduje jejich proměnlivý trasy a najednou si uvědomí, že chce, aby odjela.

Má už věk na to, aby věděla, že láska se nedá vynutit. Proto se obrátí, zaloví vedle gauče, vytáhne kalhotky a punčocháče a vzápětí si je oblékne. Pak vysvobodí podprsenku ze zajetí jeho košile, svetřík a sukni zvedne z koberce. Když dopne zip, ohlédne se po něm.

Leží vedle místa, který ona před chvílí opustila, a sleduje, jak se obléká. Nerozumí tomu, co se v něm děje. Na jednu stranu si přeje, aby už odešla… Na druhou v něm sílí pocit, že by ji měl zadržet. Neudělá nic…

Má už věk na to, aby věděla, že láska se nemusí podrobovat žádnejm zkouškám. Prostě buď je nebo není. A tak si vezme kabelku, vklouzne do mokasín a ohlédne se na něj. Já jdu, řekne a on se zvedne, natáhne si džíny a doprovodí ji ke dveřím. Krátkej polibek rozluští poslední pochybnosti. On chvíli hledá klíče, pak je najde a odemkne. Vyjde s ní na chodbu. Než dorazí k domovním dveřím, přestane pršet.

Stojí na chodbě před oknem a pozoruje ji, jak nasedá do auta. Pozoruje, jak se auto rozjede a na blízké křižovatce zahne doprava. Nekonečně dlouho pozoruje, jak na silnici před domem zůstal suchej flek.

Má už věk na to, aby věděla, že i jedna esemeska může leccos změnit. A tak – když ji známej tón upozorní, že jí přišla zpráva – vytáhne mobil z kabelky. Na semaforu, ke kterýmu zrovna dojíždí, naskočí červená a ona získá pár vteřin na přečtení. PO TVYM AUTE TADY ZUSTAL SUCHEJ FLEK. CHYBIS MI. Ze zamyšlení ji probere až zvuk klaksonu. Koukne na světla, je zelená. Chvíli po tom, co se rozjede, zapne autorádio. Prostor kolem ní se rázem zaplní starým hitem a hiphopovej zpěv Justina Timberlaka na ni zaútočí záludnou otázkou: WHERE IS THE LOVE?

Iluze za sklem

Dožvýká sousto a drobky z klína smete žilnatou, třesoucí se rukou na zem. Proč s tím chátrajícím tělem neodejde i mozek, pomyslí si. Měla bych to jednodušší… nevědět o sobě, nevědět o tom, že tady čekám na smrt. Pětaosmdesátiletá Anna se rozhlédne kolem. Strohá, bledá místnost s velkým oknem. Když ji sem před rokem umístili, nesnášela to tu. Pak si zvykla. Poslední štace. Dům sociální péče. Aspoň že za tím sklem je život, napadne ji. Vozík, na kterém tráví většinu času, ji převeze k oknu.Našedlé záclony skrývají špinavé tabulky skla. Je jí to jedno. Tedy dřív by nebylo, ale stáří ji přinutilo smířit se stavem věcí, které neovlivní. Odtáhne záclonu a zadívá se ven. Jediným pohledem přelétne ulici pod sebou. Od rohového činžáku nalevo až ke třem rodinným domkům vpravo. Dál ji výhled z prvního patra nepustí. Vtom se zarazí. Co tady Zrzka chce… takhle po ránu? Zná ji. Říká jí v duchu Zrzka podle měděných vlasů, kterými ta ženská narušuje šeď okolí. Zná ji… od vidění… tak jako všechny ostatní – ty, co k ulici patří.
Anna si v koutu u okna vymýšlí lidské příběhy. Prostě si hraje. Podle chůze, gest, výrazu obličeje nebo doby, kdy se postavy objeví v jejím zorném poli, spřádá jejich životy. Tahle Zrzka tady však nežije, jen se tu občas ukáže. Prvně ji zahlédla někdy před půl rokem. Může jí být tak ke třiceti, možná míň, možná víc, kdo se v tom má dneska vyznat. Zrzka chodí s Ivanem. Tak si Anna pojmenovala muže, co bydlí v činžáku na rohu. Je to vysokej, blonďatej chlap se svěšenými rameny. Ve tvarohovité tváři nezapře stopy ukrajinských předků. Ivánek. Tomu už bude jistě čtyřicet. Na to, že žije sám, na sebe dbá. Ještě ho neviděla jinak než v obleku. Taky auto má solidní, Anna se v nich sice nevyzná, ale to jeho se k němu hodí. Žádnej přepych, ale ani žádnej šunt. No, už je to dlouho… aspoň tři tejdny, uvažuje, co jsem je spolu zahlídla naposled…
A hele, Lysina, broukne si pro sebe po chvíli, jde vyvenčit toho svýho válečka. Holohlavý tlouštík, který právě vyšel ze dveří rodinného domu, drží na vodítku zavalitého jezevčíka. Oba se sunou, co noha nohu mine. Netrvá dlouho a pes si všimne opodál postávající Zrzky. Začne štěkat, postupně se zuřivější kadencí. Ty seš na ni nějak vysazenej, utrousí Anna. Tlouštík ho okřikne, zastaví se, chvíli okouní, až Zrzka znervózní. Pak jakoby nic vykročí dál.

Něco tu nehraje, uvažuje nahlas Anna. Zrzka přechází podél obrubníku se zaparkovanými vozy sem a tam, béžová kabelka se jí pohupuje na rameni. Zřejmě čeká na Ivana. Že by někam jeli? Takhle po ránu? Ale proč nejde rovnou k němu? Proč na něj nezazvoní jako jindy? Divný, moc divný. Náhle se Zrzka zastaví. Dveře činžáku se otevírají, její obličej ztuhne očekáváním. Pak napjatý výraz zmizí. Ze dveří totiž vyjde plavovlasá krasavice se dvěma malými dětmi. Á, Tygřice si přivstala, glosuje za oknem Anna. Za nevinnou tváří manekýny s hřívou medových vlasů se skrývá výbušná povaha. Kolikrát se jen Anna stala němým svědkem jejích pouličních hádek. Ženu s dětmi pozoruje i Zrzka. V tváři se jí usadil usměvavý klid. Ne však na dlouho. Dveře domu se totiž znova otevírají a v nich… Ivan. Zrzka se odlepí z místa a vykročí mu vstříc. Samozřejmě že ví, kam Ivan směřuje, jeho vůz parkuje nedaleko. Setkají se u předních dveří. Pozdraví se, prohodí pár slov. Ona mu předá jakýsi balíček. On ho vhodí do auta, rozloučí se a rychle se rozjede pryč.
Co se mezi nima asi stalo, napadne Annu. Co bylo v tom balíčku? Na to, jak se oba tvářili, by třeba na dárek nevsadila. Dál sedí celé hodiny u okna, dál pozoruje životy těch druhých. Ale ranní scéna jí nejde z hlavy. Aby ne… Ivan a Zrzka jsou její oblíbená dvojice… Sálala z nich něha. Ne tak dnešní ráno. Že by se rozešli?

Začíná podzim, který s sebou přináší vytrvalé deště. Po skle stékají kapky, lidé schovávají své tváře pod deštníky. Dny se vlečou jeden jako druhý, Anna občas zahlédne samotného Ivana, ale Zrzka se z ulice pod oknem vytratila. Až jednou… na chodbě před pokojem se ozve mlaskavý zvuk zdravotních pantoflí. Anna se ohlédne a s úžasem zaznamená, že ve dveřích stojí ta, o které poslední dny hodně přemýšlí. Zrzka. Vlasy má sepnuté do ohonu, je oblečená v úboru ošetřovatelek ústavu.
Dobrý den, paní Sedlecká, já jsem tu nová, stačí říct, než ji Anna překvapí slovy: Ale děvenko, já vás přece znám…
Ještě to odpoledne se Sylvie, jak se Zrzka jmenuje, dozví od staré paní o její nevinné hře.
Víte, odpusťte babce, no, moc by mě zajímalo, co se tenkrát ráno mezi váma a Ivanem vlastně stalo.
Ivanem? Jakým Ivanem?
Když Anna vysvětluje, proč mu tak začala říkat, Sylva se rozesměje.
Jmenuje se Boris, řekne a oči má rozjasněné, víte… po otci, jeho praděda odešel za cara na Moravu, máte dobrý odhad.
To mám, přijme Anna pochvalu se samozřejmostí, která Sylvii pobaví.
Ale co vy…, dodá stařenka, kde jste se tu tak najednou vzala?
Nechala jsem se přeložit z centra. Sem na sídliště. Kdysi jsem o to zažádala kvůli němu a teď jsem to už neodmítla… co když…
Zrzka zmlkne uprostřed věty. Nedodá, v co tajně doufá – že náhodné setkání třeba přemůže jejich někdejší odcizení.

První den se Anna pochopitelně nedozvěděla, co ji zajímalo. Ale byla trpělivá. Věděla, že ve věcech srdce se nesmí naléhat, že důvěra chce svůj čas. A skutečně… jedno pozdní odpoledne vyšlo najevo, co v balíčku bylo.

Byly tam vstupenky do kina, pronese Zrzka, všechny lístky z filmů, na kterejch jsme spolu byli. Já je schovávala, protože jsme si na ně zezadu psali přání.
Přání? podiví se Anna.
Jo, přání, co bysme spolu chtěli zažít… a tak. Víte, tenkrát ráno jsem se mu přišla omluvit. Ty lístky jsem vzala s sebou jako vzpomínku na lepší časy. Ale on… no, prostě… některý slova asi nejdou vzít zpátky.
Anna vědoucně přikyvuje. A tak se Sylvie pustí do vyprávění příběhu, který ani příběhem není, jsou to jen takové výkřiky: já, já a zase já. Stařenka je z toho smutná. Spletla se. Něha, která z té dvojice vyzařovala, byla nejspíš jen iluzí za sklem.
No jo, poznamená po chvíli, dřív si ženský chlapů víc vážily. To je samá emancipace a přitom… rozmrzele máchne rukou.
A co mám dělat? povzdechne Sylva, zvedající se k odchodu.
Těžko říct, odpoví Anna. Jedno vám povím, děvenko, dávat je víc, než brát…

Když přijde Sylvie následující den do práce, dozví se, že měli nad ránem exitus. Ta babi ze sto osmičky zemřela. Ve spánku, ty jo, taková krásná smrt, podotkne Šárka, noční ošetřovatelka. Sylvie se rozběhne do stařenčina pokoje v bláhové naději, že to není pravda. Místnost je prázdná, postel ustlaná. Opuštěný vozík stojí poblíž otevřeného okna, kterým proudí dovnitř mrazivý vzduch. Zrzka dojde až k němu, přejede rukou po opěradle. Včera jsem nemohla usnout, zamumlá potichu, měla jste pravdu, to jsem vám chtěla říct. Její oči přitáhne pohyb pod oknem. Borisovy kroky míří k nedaleko zaparkované oktávii. Tak si pospěš, zaslechne Sylvie hlas vedle sebe. Otočí se, nikde nikdo. Rozběhne se ke dveřím, prolétne chodbou. V okamžiku stojí na ulici, ale černá oktávie právě zahýbá za roh. Sylvie zabloudí pohledem k otevřenému oknu v prvním patře.Dávat je víc, než brát, vzpomene si na poslední větu, kterou od paní Anny slyšela. Svět se jí před očima rozmaže. Znova ho vezme na vědomí, když zaslechne zvuk brzd. Černá oktávie zřejmě objela blok a zapomnětlivý Boris právě vystupuje z auta. Sylvii se koutky úst zvednou nahoru. Náhle si je jistá, že…
… občas existují i druhé šance, a že zapomnětlivost může být někdy docela užitečná.

Elena a Herbert

(příběh z lavičky proti kašně)

Ona se jmenuje Elena. Svátek slaví šestnáctého března. On se jmenuje Herbert a má svátek ve stejný den. Žijí spolu odnepaměti, alespoň tak to říkávají, když se jich někdo zeptá. Dva staří lidé. Jemu bylo v únoru sedmasedmdesát, jí zkraje dubna sedmdesát pět. Letos v říjnu oslaví zlatou svatbu. Do té doby však zbývá ještě spousta času. Dnes je totiž první červnová sobota... Pomalu si to šinou ke své lavičce. Ano, považují ji za svou. Je jejich. Minulé léto sem do parku chodívali skoro každý den. Jen tak... posedět ke kašně. Jenže dnešní odpoledne je výjimečné.
Po tuhé zimě se Herbert začátkem jara roznemohl. Musel do nemocnice. Diagnóza zněla oboustranný zápal plic. Lidé v jeho věku na něj umírají. Herbert měl štěstí. Nebo starostlivou a pečující Elenu. Nebo obojí.
Když se vrátil, byl slabý jako moucha. Zdálo se, že ani jarní slunce ho nepostaví na nohy. Na cesty do parku prostě neměl pomyšlení. Během několika týdnů však v péči starostlivé Eleny znovu nabral sílu, a tak dnes nastal jejich velký den. Poprvé od loňského podzimu se vydali ke své lavičce. Z domu, ve kterém bydlí už víc než dvě desetiletí, vyšli do omšelých ulic staré městské čtvrti. Brzy dorazili k nedalekému mostu svatého Petra. Na něm se chvíli zdrželi. Herbert důležitě pozoroval stav vody na ukazateli nad jezem, Elena mezitím sledovala kachny, které postávaly na břehu. Za mostem pak odbočili do parku.
Tak... a teď se tady šourají po cestě. Herbert hůlkou občas zlostně odmrští kamínky nebo spadlé větvičky z jinak upravené pískové pěšiny. Jindy by se Elena jeho výkyvům vzteku usmívala. Dnes ne. Od rána se necítí ve své kůži. To ten dopis, napadne ji. Nechce ale dát nic najevo, nesmí přece pokazit dnešní odpoledne. Letmo se na manžela podívá. Zná ho... ach bože, jak ona svýho Berta zná. Za všechna ta léta, kterými ji tenhle – nyní už plešatý – tyran provází.
Kdysi si z jeho výbuchů zlosti dělala hlavu... Kdysi se dokonce obviňovala a hledala příčinu v sobě... Kdysi ji jeho pedantství skutečně dohánělo k zoufalství. Později jí naštěstí došlo, že Herbert se takhle chová, jen když ho přepadne strach. Zjistila, že všechny jeho vzteky mají společného jmenovatele. Bojí se, že svou ženu ztratí.
Pravdou je, že Elena bývala krásná a muži se za ní otáčeli. Její plavná chůze, dokonalá postava a hříva medových vlasů vzbuzovaly zájem chlapských očí, kdekoliv se objevila. Herbert to věděl. Na jednu stranu mu dělalo dobře, že ho svět vidí po boku takové krasavice, na druhou tonul neustále v obavách, že se objeví někdo, kdo mu Elenu odvede.
Ujišťovala ho sice o své lásce, on však přesto občas propadal nedůvěře. Ne že by zběsile žárlil, jen těm slovům nevěřil. Dlouhá léta byli sami. Bezdětní. Až když přestali doufat, ukázalo se, že se na ně štěstí usmálo. Ano, tehdy, před čtyřiceti lety přišla Elena do jiného stavu...
„Viděls ji?“ zeptá se žena muže a míří přitom ukazovákem pravé ruky na strom. „Támhle... koukej, no, přímo před tebou na tom starým buku.“
Herbert se zastaví, narovná shrbená záda a zadívá se tím směrem.
„Ne,“ konstatuje suše. Pak dodá: „A koho?“
„Veverku... určitě to je ta zrzka, co za mnou chodila loni v létě. Ta, co jsem ji krmila,“ dychtivě odpoví Elena.
„Hmm... aha... no to je toho,“ zahuhlá Herbert a chystá se jít dál.
„Počkej, podívej se přece, támhle jí vykukuje hlavička... a teď ocas.“
Muž však znovu skloní hlavu k zemi a pomalu zamíří k nedalekému kruhovému prostranství. Ke kašně. K jejich lavičce. Těžce usedá, opírá se přitom o hůl, nakonec se však s uspokojením narovná a rozhlédne kolem. Žena zůstala, kde ji opustil, pozoruje větve mohutného buku před sebou a cosi si tam sama pro sebe mumlá. Po chvíli i ona dojde k lavičce, sedne si vedle Herberta a řekne:
„Zapomněla jsem na oříšky, opravdu je to ona, zítra... zítra jí je přinesu,“ vzdychne, jako by veverka musela do té doby kvůli ní hladovět. „Pamatuješ, jak mi skoro jedla z ruky?“ obrátí se k muži vedle sebe. A potom... V další vteřině jí za hrudní kostí projede silná bolest. Tak silná, že Elena jen zalapá po dechu a pravá ruka se jí samovolně vymrští vzhůru. Dlaní si tiskne místo uprostřed dávno povadlých prsů, tlakem se snaží bolest zapudit.
Herbert zkoprní. Právě se nadechl, aby Eleně sdělil, že ta veverka ho vůbec, ale vůbec nezajímá, ba co víc, že mu není jenom lhostejná, ale dokonce odporná, protože je jistě plná blech nebo jinejch neřádů... že jí to říkal už loni... Ale nic z toho mu teď z úst nevyjde. Zírá, jak se obličej ženy vedle něj krabatí potlačovanou bolestí, šedne, jakoby se scvrkává. Stěží porozumí větě, kterou ze sebe Elena vysouká:
„Berte, zavolej... záchranku, je mi hrozně zle.“
Najednou se cítí bezmocný, loví v kapse starého manšestrového saka mobilní telefon. Pořídila mu ho ona, zjara mu ho přinesla do nemocnice, kde ležel s tím zpropadeným zápalem plic. Přestože za ním chodila každý den s kastrůlkem drůbeží polévky, vždycky mu volala ještě večer.
Sakra, jaký číslo, zoufale přemítá Herbert a panicky mačká telefon v dlani. Známý signál ho upozorní, že mobil se právě vypíná.
„Proboha... hergot, co to dělám,“ zděsí se muž. „Eli, už to bude, počkej, hned... hned,“ úzkostně vykřikne k ženě, která zápasí s dechem.
Když se za deset minut ozve na kraji parku houkání sanitky, Herbertova vyděšená tvář ožije nadějí. Stojí vedle lavičky a mává holí na přibíhající záchranáře. Ti zanedlouho pokládají Elenu na nosítka. Žena už téměř nevnímá, netečné oči odrážejí koruny stromů a zamračené nebe. Bolest jí spaluje hruď i hrdlo. Těsně předtím, než mladý lékař připevní kyslíkovou masku na ženin šedý obličej, se v Eleniných duhovkách mihne vzápětí odeznívající stopa zájmu... Vysoko nad ní ve větvích mohutného buku právě probleskla zrzavá skvrna.
Sanitka se rychle rozjíždí, o minutu později park opět ztichne. A chundelatá zrzka, která z výšin pozorně sledovala dění kolem lavičky, se opatrně spouští dolů.

♣

Poslední červnovou sobotu je nesnesitelné dusno. Herbert postává na mostě svatého Petra už dobrou půlhodinu. Tmavým kapesníkem si otírá pot z čela a pozoruje vodu pod sebou.
Vypadá sešle... cítí se tak. Za poslední týdny neuvěřitelně zestárl.
Jeho Elena pro něj zemřela. Zastydí se. Pohřbils ji, ačkoli ještě žije, bleskne mu myslí. Žije... jo, žije, ale co je to, sakra, za život? Hlavou mu proletí vzpomínka na okamžik, kdy mu lékař sdělil, že se k infarktu přidala i cévní mozková příhoda. Mrtvice. Díky moderní technice – napojená na přístrojích ve dne v noci – Elena přežívá.
Nejdřív za ní Herbert chodil každý den. Pak však zjistil, že se s Eleniným stavem nedokáže smířit. Ano, nedokáže na ni mluvit nebo jen tak u ní sedět, když ona nevnímá. Potřebuje odezvu. Potřebuje vidět zlepšení. Potřebuje naději.
Proto se nyní starý muž cítí úplně vykolejený. S něčím takovým nepočítal. Doma ji všude vidí, všude ji hledá. Za ní na kliniku se mu ale nechce. Dnes se však i v tomhle hrozném horku raději vydal z bytu ven, než aby jako včera propadl depresi.
Zaloví v kapse plátěné košile a vytáhne pomačkaný list papíru. Dlouho si ho prohlíží, než ho začne trhavými pohyby svraštělých rukou cupovat na drobné kousky. V třepotavém dešti drobných útržků, které se zlehka snášejí na vodní hladinu, se odrážejí stříbrné paprsky všudypřítomného slunce. Než je pohltí temná voda líně plynoucí řeky, doženou je nedaleko plující kachny. Hrnou se k nim jako o závod, když však zjistí, že nejsou k jídlu, postupně ztrácejí zájem a pomalu odplouvají.
Proč to ten hlupák jenom psal, ptá se Herbert v duchu snad posté a hlavou mu znova prolétne těch pár vět. Tolikrát přečtených. Jedenkrát vysvětlených. Petr rád dodržoval zavedené rituály. Jednou za měsíc si s matkou psal. I v době mobilních telefonů dávali oba – nejspíš z jakési nostalgie – přednost papíru. Netušil jsem, že to mámu tak sebere, táto, řekl mu, když spolu před několika dny vyšli z kliniky.
Přiletěl ze Švédska, kde žil víc než patnáct let, jen na víkend. Svea chtěla rozvod a já koneckonců taky. Nemělo to cenu. To, že už mi nedovolí brát Hannu s sebou do Čech, jsem psát nemusel, máš pravdu, přiznal syn cestou k parkovišti. Volvem z půjčovny pak zavezl otce domů.
Kachny dávno vylezly na břeh, lesklá vodní hladina je znovu rovná jako promítací plátno. Herbertovi zahleděnému do temné hlubiny pod sebou se na okamžik zjeví drobná tvářička jeho osmileté vnučky. Odvrátí hlavu, rukou si promne oči. Vzpomene si, jak Elena malou Hannu milovala. Věděl, že vždycky toužila po dceři. Na stará kolena se jí podařilo splnit si tohle přání aspoň částečně. Jak jen se vždy těšila na pravidelné návštěvy své vnučky.
Celé dny se Haničce věnovala naplno – chodila s ní do zoologické zahrady, do kina a na dětská představení do divadel. Díky otci uměla malá obstojně česky a babička její znalosti češtiny cíleně prohlubovala. Před spaním jí četla pohádky, k narozeninám posílala české knížky...
Snacha se do Čech podívala pouze jednou. Později Petr rodičům vysvětlil, že Svea se tu necítí dobře. Prý jí vadí provinčnost typická pro malou postkomunistickou zemi. Odmala vyrůstala ve Stockholmu, byla zvyklá na hektický život velkoměsta. Elena se tomu zasmála. Hochu, hochu, podotkla tenkrát, jestli ta tvá Svea není tak trochu typickej snob. Tehdy syn svou manželku ještě obhajoval. Z kusých rozhovorů během dalších návštěv však začínalo být jasné, že jejich vztah prochází krizí.

♣

Herbert se rozhlédne kolem, voda pod mostem stále zeje prázdnotou. No, musím dál, pomyslí si a vleče se k nedalekému parku. S myšlenkami na Elenu, na syna i na vnučku se dobelhá k lavičce. K naší lavičce, napadne ho ve chvíli, kdy usedá. Těžce dýchá, horko ho zmáhá. Najednou se téměř lekne. Vedle nohy mu proběhne zrzavé zvířátko. Po chvíli se vrátí a z půldruhého metru ho napjatě pozoruje. Mohla by to bejt vona, zrzka jedna, pomyslí si Herbert, když si uvědomí, že právě tak vypadala Elenina oblíbená veverka. Zašátrá v kapse po kapesníku, aby setřel pot z tváře. Veverka jako by čekala, že vyndá nějaký pamlsek, se opatrně přiblíží. V další chvíli odvážně vyskočí na druhý konec lavičky a nakloní hlavičku. Z očekávání ji vytrhne až starcův zbytečně hrubý hlas:
„Koukej mazat, nic nemám... vidíš přece,“ napřáhne směrem ke zvířátku prázdnou dlaň.
Veverka místo úprku přihopká k natažené ruce. Překvapený Herbert ji nechává viset ve vzduchu. Náhle se zrzka obrátí a nečekaně dlouhým skokem prolétne vzduchem, aby se zachytila na kmeni nejbližšího buku. V následujících vteřinách zmizí ve větvích.
Herbert zůstane zaraženě zírat na hladkou kůru stromu, pak stáhne ruku k tělu a dlaní bezmyšlenkovitě poplácá dřevo lavičky...

♣

Den nato se znatelně ochladí. Brzy po poledni se Herbert vypraví na kliniku. Ani dnes na tom Elena není líp. Nevnímá jeho přibarvené vyprávění o zrzavé potvůrce, která se včera přiblížila až k jeho dlani. Nevnímá, jak jejímu muži při těch slovech vlhnou oči. Nevnímá, s jakým úsilím se dnes snaží v jejím bezvládném těle probudit alespoň nepatrnou odezvu. Marně. Po necelé hodině se stařec zvedne. S hlavou skloněnou víc než jindy odchází.
Do parku dorazí se sáčkem oříšků v kapse. Ačkoli to nikdy nedělá, dnes se v duchu vsadí s osudem, že když zrzka přiběhne a vezme si od něj pamlsek, Elena se jistojistě uzdraví. A tak se usadí na lavičce a vyhlíží ten zablešený chomáč rezavých chlupů. Sedí ztuhle, aby ji nevyplašil, ale veverka nikde. Když se po několika hodinách zbytečného čekání rozhodne vstát, nohy mu vypoví službu. Křeč pod koleny mu krutým tlakem sevře tepny, Herbert bolestí zalapá po dechu. Po chvíli mu staré tělo přece jen dovolí postavit se na nohy. Stařec se opře o hůl a belhá se pryč. Po několika krocích se však zastaví. Odevzdaně vyloví z kapsy sáček oříšků a vrátí se s ním k lavičce. Roztrhne obal a nechá sáček ležet na dřevě.
Mezi soumrakem ztichlými stromy se vydá zpátky domů. Těžkými kroky, s prohloubenými vráskami kolem úst, s očima plnýma beznaděje. Hergot, proč nepřišla? K čemu to všechno, Eli, prosím, Eli...
Neohlédne se zpátky, proč taky. Nevidí proto, že jejich lavička se stala místem hodování. Zrzavou chundelatou veverku dnes doprovází černá neméně chundelatá krasavice. Nebo krasavec? Kdo ví? Ale zdá se, že oběma náramně chutná...

Mrtvej čas

Kudrnaté, blonďaté vlasy má uvězněné pod firemním kšiltem. Stojí u drajvu – okénka pro řidiče – jednoho z moderních rychlých občerstvení na předměstí a vyhlíží Prince. V duchu mu tak říká, přestože jí včera prozradil, že se jmenuje Gabriel. Jsou tři hodiny odpoledne. Každý z obsluhy ví, že teď nastává mrtvej čas. Ví to i Dora. Proto čeká na tmavě šedou metalízu BMW. Mrtvej čas by rázem ožil.
Najednou před ní prudce zabrzdí místy zrezlá, stará škodovka a řidič – kluk v jejím věku – pracně stahuje okno dolů. Tónem, který je patřičně kúl, pronese:
„Dvakrát čízburgrmeny.“
„Kolu nebo fantu, střední nebo velkou?“
„Fantu... velkou,“ doplní kluk, aniž by se zeptal dívky vedle sebe.
Dora vše připraví, naťuká položky do počítače a vyjede účet. Když převezme peníze a vrátí drobné nazpět, podá mu balíček k autu. Pak pozoruje, jak vůz odjíždí na přilehlé parkoviště. Sotva otočí hlavu znovu směrem k příjezdu, tvář se jí rozjasní.
Už je tady!
Šedá metalíza plynule zabrzdí, kouřové sklo u řidiče automaticky sjede dolů. Princ se vykloní.
„Ahoj, tak jak je... dneska,“ řekne a v modrozelených očích má příslib, který dokáže rozpoznat i devatenáctiletá nezkušená Dora.
Muže ještě neměla. Je totiž přesvědčená, že je podřadné zboží. Že by ji nikdo nechtěl. Pohled do zrcadla ji v tom utvrzuje. Nerada se dívá na svůj nesouměrný obličej a už vůbec ne na své tělo. Přijde jí, že má zbytečně dlouhé, hubené nohy, plochý zadek i hrudník. No... možná, že ty mý prsa vlastně ujdou, pomyslí si občas, když potká nějakou oplácanější vrstevnici. Nelíbí se jí přetékající výstřihy. Její ňadra jsou malá a pevná, může klidně chodit bez podprsenky.
Proto jí lichotí, že zaujala právě Prince. Že jí vůbec věnuje pozornost. Není to sice žádnej krasavec, napadne ji, ale nejspíš bude ve vatě. Kolik mu může bejt? Sedmadvacet... nebo víc? Ne, nebude řešit věk, stačí přece, že Sandra, ta zmalovaná černovlasá fiflena od kasy uvnitř, jí ho závidí.
Už pět dní přijíždí Princ pokaždé ve stejnou dobu... V mrtvej čas, kdy má Dora chuť si s někým povídat. S někým, kdo vypadá, že jí rozumí.
Dodržují jakýsi nepsaný rituál. Princ si vždy objedná svůj oblíbený hamburger a střední kolu. Sedí v autě a čeká, až mu Dora podá jídlo, které pak pomalu přežvykuje. Fakt, tak líně žvýkat ještě nikoho neviděla, pomyslí si dívka. Sama se s jídlem nijak nebabrá. Ale on... vychutnává každé sousto, převaluje ho v ústech, skoro to působí jako zlozvyk. Klábosí přitom spolu, dokud nepřijede další vůz. Předchozí dny jen chvíli, ale včera skoro dvacet minut.
Hmm, včera, vzpomene si Dora, měl na sobě to bleděmodrý tričko... Trochu jí v něm připomněl učitele fyziky ze základky. Řekla mu to a on se rozesmál. Prej by ho zajímalo, jakej byl – pan učitel. Odpověděla, že byl mladej a ne moc oblíbenej. Asi proto, že byl děsně přísnej a bral se moc vážně, dodala po chvíli.
Pak se zeptala, jak se jmenuje. Gabriel, řekl Princ, ale příjmení nedodal. Nad jejím jménem okamžik zaváhal. To je jako zkratka... z Doroty? Ne, začervenala se, prostě Dora.
Než odjel, bavili se ještě o filmech a muzice, kterou poslouchá. Neshodli se ani v jednom. Horory nemusela nikdy a hard rock taky ne. Ale nevadilo jí to.
Dnes začal Princ důkladně popisovat, jakej byl včerejší hokej. Jenže Dora se na jeho věty nedokáže soustředit. Ví, proč je nervózní. Od včerejška se jí mele v hlavě otázka. Jak je asi vysokej? Nevypadá zrovna na dlouhána... co když mu mejch sto pětasedmdesát bude vadit? Nemám se ho zeptat přímo... ne, to je blbý, zavrhne okamžitý nápad.
Počkat, no jo... za chvíli mám pauzu. Je pěkně, mohli bysme se přece projít. Jasně... to je vono... Je ráda, že mrtvej čas se dnes protáhl až k pauze a ona toho může poprvé využít.

♣

Taky Gabriel řeší problém. Ta pihatá holka s nosem trochu nahoru ho přitahuje čím dál víc. Jenže je tu jedno velké JENŽE, o kterém s ní ještě nemluvil. Zatím to nešlo... A co když... ne, ještě počkám, teď to není dobrý, teď ne. Stejně dneska vypadá, jako by mě ani neposlouchala, pomyslí si. Co to s ní je?
Vtom ve zpětném zrcátku zahlédne, že mu za autem právě zabrzdil černý peugeot a v další vteřině i stříbrná oktávie. Mrtvej čas pro dnešek končí.
„Tak já holt pojedu... co zejtra, seš tu?“ položí ruce na volant, na jednu stranu šťastný, že svůj ortel oddálil, na druhou smutný, že ji musí opustit.
„Ne, zejtra a pozejtří mám volno, hele –“ Dora se náhle odmlčí, vyleká ji nenadálé zatroubení netrpělivého řidiče peugeota. „Za chvíli mám pauzu, nešel by ses někam cournout? Počkej na mě u hlavního vchodu, jo?“
Gabrielovi se podivně zalesknou oči. Pak zvedne obočí, až se mu nad kořenem nosu spojí do rozježených tmavých oblouků. Vypadá, že by ještě rád něco řekl, ale najednou jen mlčky přikývne a nastartuje. Tak je to tady, proletí mu přitom hlavou. Spadla klec...
Myšlenky mu přeskakují kolem JEHO problému jako neposedná kulička v ruletě. Znovu se ozývající klakson vozu za ním ho proto nevyvede z míry. Vnímá ho jako zvuk z jiného světa. Odkrvená, napjatá kůže na kloubech rukou zaťatých na volantu však prozrazuje křehkost téhle minuty.
„Za deset minut, hmm... dej mi deset minut,“ dodá dívka ještě rychle, než mu zavírající se kouřové sklo skryje obličej.

♣

BMW odjíždí. Dora kývne na další vůz. Koutkem oka ještě zahlédne, že Princ zvolil pravou stranu parkoviště, která je mimo její zorné pole. Škoda, napadne ji, takhle ho neuvidím, až vystoupí. Hned bych věděla, jak na tom jsme.

♣

Pořád je eště tajm to nechat bejt, napadne Gabriela, když auto zastaví. Nebuď srab, s touhle to třeba vyjde, pobídne ho rozum. Mladík se opře do sedačky a dlouze se nadechne.

♣

Dora vyběhne ven dveřmi pro zaměstnance. Na sobě má uniformu řetězce, jen nepoddajné vlasy osvobodila z kšiltu s firemním logem, který musí mít u drajvu nasazený. Rychlým krokem se přibližuje k hlavnímu vchodu. Rozhlédne se a pak... strne.
Zůstane stát jako solný sloup. Je v šoku. Vytřeštěně zírá, jak se k ní pomalu přibližuje Princův stín. Komíhá se sem a tam. Po chvíli se zastavuje.

♣

Vždycky je prozradí oči... každou holku, prolétne Gabrielovi hlavou.
Úlek na Dořině tváři přechází ve směs pocitů, se kterými si dívka neví rady. A hned tak vědět nebude. Bezradnost, zoufalství, soucit a dost možná i stín pohrdání, že jí TO nedokázal říct.
Hmm, je to prostě mladý kotě, omlouvá ji v duchu Gabriel, protože s podobnou reakcí tak trochu počítal. Ne... jenom si nelži do kapsy, ozve se jeho svědomí, před minutou jsi přece doufal. Před minutou možná, přizná si nerad, ale teď... všechno skončilo.
Proč prodlužovat agónii, pomyslí si a v následující vteřině si otře zvlhlé dlaně o džíny.
A pak... položí ruce znovu na madla a rozjede se nazpátek k autu. Vozík se pohybuje po hladkém betonovém chodníku nezvykle rychle.
Muž se dívá přímo před sebe. Je to jeho způsob obrany. Způsob, který mu pomáhá. Způsob, který mu kdysi vnutil rozum, aby mu zachoval poslední zbytky hrdosti.
Proto nevidí, že to mladý kotě bezmocně sevřelo prsty v pěst.

♣

„Ne... ne,“ šeptá Dora a myslí si přitom, že křičí. „Počkej... já –“
Dlouhé štíhlé nohy ztěžklé předchozím otřesem se náhle odlepí z místa.
A Dora, to krásný mladý kotě, se dá do běhu...

Cestou k oknu

Starý muž se posune na lůžku směrem k oknu a zakloní hlavu. Šedé oči sledují měsíc v úplňku. Přes jeho zářící kotouč plují cáry mraků s duhově zbarvenými okraji. Muž pohne hlavou ještě víc doprava, je mu divné, že na okolní tmavé obloze nerozezná jedinou hvězdu. Po chvíli stáhne hlavu vysíleně na polštář.
Jak to mezi nimi dopadne, až tu nebudu? Takže? Posvátné losy urim a tumim? Panna nebo orel? Ano či ne?
Ne, rozhodl se – stejně jako kdysi – i dnes odpoledne, kdy ho sem na kliniku přišla navštívit dcera. Nebyla sama, doprovázel ji její nový přítel, právník. Nejdřív navrhovala, pak přikazovala, nakonec zuřila.
Ne, potvrdí teď mozek znovu. Závěť je v pořádku. Není třeba ji měnit. Misky vah nejsou naplněné stejně, ale spravedlivě.
Ano, horuje srdce. Naplň je obě rovným dílem, jen tak dojdeš usmíření svých dětí.
O co se tu přete? vloží se do sporu duše.
O poslední vůli, odpoví mozek.
O usmíření, upřesní srdce.
Tak o co tedy? zeptá se duše znovu, už trochu netrpělivě.
Blázen... chce ji ještě jednou vidět, utrousí mozek, pořád doufá, že ji dokáže změnit.
Rád by s ní mluvil... znovu a jinak, prohodí srdce. O samotě, ne před tím jejím advokátem.
To asi tuší, pomyslí si duše, že už mu nezbejvá moc času...

Starý muž se opře o pelest, očima zírá do tmy nemocničního pokoje. Hlavou mu letí vzpomínky. Po smrti ženy se jeho dcera proměnila tak trochu v ďáblici. Nikdy dřív se mu nezdála nenasytná, dravá, sobecká.
Naštěstí má stařec ještě syna – tak trochu anděla. Ten se maskuje vizáží člověka, který nese na zádech tíhu celého světa. Věčně shrbený a zasmušilý. Nedbá na sebe, ale pomáhá, stará se... o všechny, o všechno. Hlavně však o něj – o svého otce. Chce, aby nestrádal nenadálou samotou. Říká, že by pro něj udělal cokoli.
I proto se otec před půlrokem rozhodl sepsat závěť. Zohlednil v ní dobrotu anděla a bezcitnost ďáblice. Její nenadálý příchod mu však tenkrát vzal klid. Když zahlédla na stole popsaný list papíru, když očima staženýma do úzkých čar přelétla těch několik řádek, smetl její hysterický výbuch všechno kolem. Starý muž po jejím odchodu jen stěží lapal po dechu. Cítil se vyčerpaný, dlaně měl zvlhlé, za hrudní kostí sílil palčivý tlak. Nebyl to stav, který znal. Jindy vnímal tlak na hrudi jen jako teplo, které se mu šíří do prsou a do žeber. Většinou po chvíli zesláblo, usadilo se někde v levé části hrudníku, taková malá ploška bolesti, která pozvolna ztrácela sílu. Tentokrát se však teplo změnilo v oheň. Neměl ho pod kontrolou, trvalo dlouho, než požár vyhořel. Bolest, která po něm v srdeční krajině zůstala, ztlumil až příchod syna. Přinesl mu k večeři teplou polévku. Otec odbyl Janovu obavu o zdraví mávnutím ruky. Nechtěl mu přidělávat starosti.
Druhý den přišla ďáblice s omluvou, věděla, že přestřelila, a tak se lísala, pochlebovala. Otec ji nechal vymluvit, vzpomněl si přitom, jak ráda se s ním jako malá holčička vždycky mazlila. Jak to s ním uměla. Možná vzpomínky, možná nečekaná přítulnost ďáblice naladily jeho nemocné srdce k rozhodnutí, se kterým rozum nesouhlasil. Rozum mu totiž zakazoval tu podivnou směs citů, kterou v něm rozdmýchala dceřina přítomnost. Rozum věděl, jak je srdce snadno zranitelné...
Rozkolísaný stařec slíbil, že si závěť ještě promyslí, řekl, že všechno má svůj čas, a nastavil tvář k polibku – k usmíření. Jenže ďáblice čekala víc. Chtěla rozhodnutí tady a teď, položila před něj vyplněný tiskopis. Otec chvíli váhal, pak ale převod bytu nepodepsal.
A tak mu místo polibku vmetla do tváře slova, která jsou mezi dcerou a otcem zapovězená.
Záhy nato zastavil před domem vůz záchranné služby.

Stařec se převalí na rozvrzané nemocniční posteli a znovu pozoruje beztvará oblaka, mezi kterými tu a tam probleskne mihotavá zář měsíce. Zašátrá rukou na stolku vedle lůžka. Mobil. Novodobý dobroděj i škůdce... Zprostředkovatel zbrklých i dlouho promýšlených rozhodnutí.
Najde číslo ďáblice, zmáčkne vytáčení. Vzápětí se zalekne. Vzbudit ji takhle uprostřed noci... V duchu rychle formuluje první větu. Telefon však zůstává němý. Muž ho odloží zpátky na stolek, později upadne do polospánku.

Tři hodiny po půlnoci se jeho mozek probudí úplně a srdce mu už nedovolí usnout.
Oba jsou tak rozdílní, vysloví stařec nahlas do ticha a tmy nemocničního pokoje, ale ne odmala. Znova si vzpomene na svou ženu Emu. Na její zdvižené obočí, které dokázalo zklidnit obě děti i v pubertě. Sousedé jí sice neřekli jinak než generál, ale on věděl, jaká je doopravdy. Navenek tvrdá, uvnitř laskavá, milující.
Co jsem po její smrti zkazil... je to jenom moje vina? Jsem to já, kdo má v sobě ďábla i anděla?
Cože? ozve se z vedlejší postele.
Vy nespíte?
Ne... vzbudil jste mě... no, ale to nic, já mám tady ve špitále chatrný spaní.
Myslel jsem na Olinu – dceru, co tady byla za mnou odpoledne. Víte, syn... je hodnej, citlivej, nejspíš asi po ženě, zemřela před rokem. A holka... ta se vždycky zdála bejt samostatnější, rychlejší než on. Jenže teď mi připadá...
Pěkná dračice, poznamená soused. V duchu si pomyslí – obličej krásky, ale jinak škoda mluvit. Potom však podotkne:
Ten kluk... ten se vám ale poved, ne?
Starý muž jen beze slova přikývne.

Anděl jde nemocniční chodbou. Svěšená ramena, ohnutá záda, výraz trpitele. Zaklepe na dveře lékařského pokoje. O několik minut později vychází ven s kusem papíru, křečovitě ho svírá v prstech. Doktor mu ve dveřích podává ruku, loučí se. Anděl hned neodpoví, hledá vhodná slova, ale pak jen kývne hlavou. Od mladé sestry převezme igelitovou tašku a v ní otcovy věci.
Až venku na parkovišti před klinikou se trochu narovná a dojde k vozu. Na kapotě uhladí papír od lékaře a snaží se pochopit smysl. Stojí tam, že jeho otec dnes nad ránem zemřel. Anděl nasedne do auta, dívá se přes špinavé přední sklo. Cítí se prokřehlý, ruce ho zebou, přestože uvnitř vozu se ještě před chvílí topilo.
Vyloví z kapsy mobil a najde kontakt na svou sestru. Napadnou ho přitom slova, která si otec kdysi podtrhl v knize, co si od něj Jan nedávno půjčil. Slabí lidé se mstí, silní odpouštějí.
Sedí za volantem a oči má suché. Volané číslo dlouho vyzvání.

Místností se rozezní mobil. Žena natáhne ruku a přiblíží displej k očím. Před očima se jí chvějí tři písmena. Jan. Ďáblice váhá. Co může chtít? Leda něco s tátou... Vezme hovor a dozví se, že otec zemřel. Jan mluví úsečně, ale ona přesto vnímá, jak se mu třese hlas. Položí telefon před sebe na stůl a poslouchá bratrova slova. Když mobil utichne, ďáblice se dlouho nehýbá. Oči se jí zamží. Stiskne víčka k sobě, snaží se oddálit chvíli, kdy bude muset sáhnout do kapsy pro kapesník a utřít si slzy, které se začínají valit ven. Nakonec ji prosolená vlna přemůže, a tak vyloví kapesník a důkladně si otře oči a vysmrká nos. Pak se sveze na nejbližší židli. Udělá z dlaní stříšku a schová do ní obličej. Pár desítek vteřin tak zůstane, potom se zvedne a přejde k posteli. Padne na záda a stále zamženýma očima pozoruje drobnou, chvějící se nitku pavučiny na stropě. Vlákno se trhavě vlní, občas se jeho pohyb na okamžik zastaví a pak se zase rozhoupe stejným směrem. Na zdi kousek od něj zahlédne ďáblice prasklinu, tvarem jí připomene hlubokou vrásku, kterou míval otec nad kořenem nosu...

Tělo starce leží na vozíku za zástěnou vedle postele, je přikryté tuhým naškrobeným prostěradlem. Jeho duše se choulí u stropu, sbírá sílu na cestu mrazivým vzduchem.
Mladá, hubená ošetřovatelka otevře v místnosti okno a začne převlékat nemocniční lůžko. Pacient z vedlejší postele odešel už před chvílí na chodbu. Jeho bledá tvář ještě nepřivykla smrti parťáka. Žena v modré uniformě pracuje rychlými, úspornými pohyby. Nakonec zvedne nově převlečenou pokrývku, pořádně ji natřese a pak dlaní uhladí. Vzduch v místnosti se rozvíří a začne duší pohupovat směrem k oknu. Na zemi vedle lůžka leží hromada špinavého ložního prádla, ošetřovatelka se pro něj sehne a odnáší ho pryč. Je s prací hotová.
Duše se vzdaluje od zástěny, je jí smutno – osaměla, ztratila partnery k hovoru. Nejvíc ji však mrzí, že je nedokázala smířit. Že dovolila, aby tvrdohlavý mozek trval na poznání, které starcovo srdce nechtělo přijmout. A tak za rozbřesku raději zmlklo samo, zlomené hledáním viny, zlomené hledáním vlastní chyby...

Duše proplouvá vzduchem až k okennímu rámu. Tam se zastaví a čeká. Náhle se dveře do místnosti prudce rozletí – vejde zřízenec. Odstaví zástěnu, aby mohl vyjet se zemřelým. Vzniklý průvan vyfoukne duši ven. Vznáší se ve vzduchu jako pírko a vydává se na cestu...
Do nebe?